Nečekal jsem, že to bude až takový skok, říká Adam Pudil o první sezoně mezi dospělými

Už jsou to čtyři roky od chvíle, kdy Adam Pudil přestoupil spolu se svým bráchou Milošem z Jeseníku do Slavie a tím se mu obrátil život vzhůru nohama. V rozhovoru pro Fotbaloviny mluví o tom, jak se zrodil přestup do Slavie, ale i o tom jak vypadala jeho první sezona mezi dospělými nebo kdo je jeho fotbalový vzor.

Mnoho fanoušků už jméno Adama Pudila zná. Trenér Jindřich Trpišovský ho totiž 10. března 2022 kvůli personální krizi postavil do základní sestavy proti Linzu v rámci vyřazovací fáze Evropské konferenční ligy, kde svou úlohu zvládl na výbornou. Od té doby bojuje o své místo v mládežnických kategoriích Slavie, přičemž v poslední sezoně už si v „B“ týmu vyzkoušel, jaké je to hrát celý ročník proti dospělým.

Slávistické áčko zahájilo 17. června v Aigenu přípravu na novou sezonu, vy však máte v tuto chvíli ještě volno, že?

„Ano, vzhledem k tomu, že já zahájím přípravu s „B“ týmem, tak nyní mám ještě volno a využívám ho primárně k tomu, abych dohnal resty ve škole. Co se týče „B“ týmu, sezonu zahájím tam a uvidíme, jak bude naše cesta pokračovat. Ačkoliv to není jisté, myslím si, že to nebude na dlouho.“

Vy jste loni odehrál svou první sezonu mezi dospělými právě za „B“ tým Slavie. Jak jste se s tím popral?

„Musím říct, že jsem nečekal, že to bude až takový skok, ale postupem času jsem od trenérů dostával šance, za což bych jim i spoluhráčům chtěl poděkovat, navíc jsme měli skvělou partu. Postupně jsem se tedy aklimatizoval, dostal herní prostor a to i vedle kluků z „A“ týmu, kteří nám chodili vypomáhat, což je také skvělá zkušenost. Jen mě hrozně mrzí, že se nepodařilo druhou ligu zachránit a sestoupilo se. Je to opravdu škoda, protože pro mladé hráče to mohl být velký posun dál.“

Neuvažoval jste vzhledem ke zmíněnému sestupu do 3. ligy o přesunu do Vlašimi či jiném hostování?

„Když jsme spadli, tak jsme to samozřejmě řešili a nebylo jednoduché vybrat tu správnou možnost. Já teď v každopádně v Praze dodělávám školu (sportovní management), kde mě příští rok čeká závěrečný ročník, což byl jeden z hlavních důvodů, proč nedošlo na nějaké hostování. Dá se tedy říct, že hlavním důvodem proč se nic nezměnilo, byla právě škola, která je pro mě také důležitá.“

Béčko Slavie trénuje Marek Jarolím. Snaží se hrát podobným stylem jako „A“ tým Slavie, aby byl přechod pro hráče z béčka do áčka jednodušší, nebo razí nějakou svou filozofii?

„Vyzkoušeli jsme řadu rozestavení. Většinou to na hru „A“ týmu navazovalo, ale ne vždycky.“

Jaký je Marek Jarolím kouč, na rozdíl třeba od Jindřicha Trpišovského, kterého jste krátce také zažil?

„Oba dva jsou to skvělí trenéři. Každý má svůj styl hry, každý trénuje trochu jinak, co mají ale společné je to, jak o tom fotbale přemýšlí. S oběma mám velmi dobrou zkušenost a moc si jich vážím. Trenér Trpišovský mi dal šanci nakouknout do áčka, Marek Jarolím mi zase dal možnost předvést se v „B“ týmu.“

Během uplynulého ročníku vás trenér Jarolím využíval na více postech (RW,RB,CF), kde se však cítíte nejlépe?

„Moje primární pozice je určitě pravé křídlo, to ale neznamená, že když mě trenér potřebuje na jiném postu, že bych tam nebyl schopný zahrát. Myslím, že docela dobře se cítím i na pozici hrotového útočníka. Pokud mě ale trenér potřebuje na místě pravého obránce, taky jsem to schopný odehrát.“

Pojďme se přesunou o pár let zpět do období, které předcházelo vašemu přesunu do Slavie. Jak na vás vedení Slavie v roce 2018 vůbec přišlo?

„Tak to si pamatuji naprosto přesně. Já jsem v tu dobu hrál za Jeseník a spolu s bráchou jsme se dostali do krajského výběru, přičemž jsme vyrazili na zápas do Mohelnice. Na tom zápase byl tehdy přítomen Miroslav Beránek. Tento duel, ve kterém hrál brácha poprvé v životě na levém beku nám vyšel, načež pan Beránek po utkání volal tátovi, že by nás měl zájem vidět na tréninku a v nějakém zápase. Na základě toho jsme se zúčastnili takového dvoutýdenního kempu a testování.“

Tam jste očividně oba uspěli…

„Ano, po kempu nám řekli, že by si nás chtěli nechat na trvalý přestup. Nebylo to ale zase tak jednoduché, protože nám v tu chvíli bylo nějakých 14 let. S odstupem času toho rozhodnutí ani trochu nelituji.“

Stály o vás i jiné kluby?

„Měli jsme nabídky i z Baníku, Olomouce a Plzně. Nebylo to jednoduché rozhodování. Hodně jsme to řešili s rodiči a nakonec nám z toho nejlíp vyšla Slavia.“

Nakonec jste se přestěhovali z malé vesnice do Prahy…

„První půlrok jsme bydleli u trenéra, přičemž první dva měsíce byly nejtěžší. Museli jsme se aklimatizovat na nové lidi, ale i na úplně jiný život, jelikož pocházíme z vesnice, která má 650 obyvatel a najednou jsme byli v Praze – byl to trochu šok. Podle mě bylo ale důležité, že jsme byli dva a mohli jsme si pomáhat.“

V hlavním městě to pro vás byl nejdřív šok, jak to ale vypadá nyní? Vyhovuje vám více život v rušné Praze nebo na klidném venkově?

„Za mě je to jednoznačně Praha. I vesnice má samozřejmě své kouzlo, ale je to super spíš z pohledu nějaké regenerace na víkend, pak bych opět zamířil zpět do Prahy. Je to hodně dáno i tím, že mám rád společnost, mám rád lidi, hodně komunikuji. V Praze je také mnohem víc možností. Domů se každopádně vracím moc rád. Vždycky si tam odpočinu a zregeneruji.“

Rodiče si už také zvykli na vaší nepřítomnost? Přeci jenom jim najednou zmizely dvě děti.

„Takhle přesně to popsala i moje mamka. Pro ně to muselo být strašně těžké, myslím, že o poznání víc, než pro nás. Dlouho se přemýšlelo i nad tím, že by šli s náma do Prahy, což nakonec padlo, ale vůbec jim to nevyčítám. Každopádně už si na to trochu zvykli, i když ze začátku to byl trochu chaos. Někdy s námi prostě jeli do Prahy na otočku jen proto, aby se ujistili, že jsme dorazili v pořádku. Dřív jsme jezdili domů téměř každý víkend, což bylo velmi náročné, teď už jsou ty intervaly o poznání delší.“

Snaží se vám táta stále radit i po fotbalové stránce?

„Táta nás od dětství trénoval, takže po zápasech od něj máme takovou pravdivou zpětnou vazbu.“

Nepřemýšlel jste také o zahraniční cestě jako to svého času využili Václav Černý, Dominik Mašek nebo Lukáš Ambros?

„To by samozřejmě musela být i nabídka, čímž neříkám, že by žádná nebyla. Nicméně by musela být taková, aby vyhovovala mně, rodičům i danému klubu. Už přesun do Prahy byl velký skok a jít do zahraničí by byl další, kvůli jazyku zřejmě ještě větší.“

Co považujete za svou největší přednost?

„Určitě je to rychlost. Podle mě to byl jeden z hlavních důvodů proč si mě do Slavie vybrali. Myslím, že v současném fotbale je to hodně důležitá věc. Na špatné úrovni už určitě není ani zakončení silnější nohou, a věřím, že i hlavičkování patří mezi mé přednosti.“

Máte nějakou vysněnou cílovou destinaci?

„Pokud bych si mohl přát cokoliv, tak bych si vybral můj oblíbený tým – Real Madrid. Na něj nedám dopustit i díky Ronaldovi, který je zase můj nejoblíbenější hráč, jenž mě hodně ovlivnil. Pokud bych měl říct nějaký krátkodobější cíl, tak by to byla cesta do Bundesligy, konkrétně asi do Frankfurtu, jelikož se mi opravdu líbí jak ten tým hraje.“

Jak moc řešíte fotbal mimo hřiště? Snažíte se od toho spíše odpočinout, nebo jste v tom namočený defacto pořád?

Myslím si, že je to spíše možnost číslo dvě. Samozřejmě je nějaký den, kdy úplně vypnu a fotbal řešit nechci. Ale během sezony sleduji, co se dá. Zpětně hodně sleduji i své zápasy, koukám jaké jsem udělal chyby a co by se dalo do příště vylepšit. Každopádně se dívám na spoustu zápasů, nicméně ta utkání už sleduji spíše z pohledu profesionálního fotbalisty, než z pohledu diváka. Důležité je sledovat, jak ten gól vznikl, nebo jak se hráči jako Haaland pohybují ve vápně. Hodně v současné chvíli sleduji Bukaya Saku z Arsenalu, který mi je typologicky asi nejvíce podobný. Kolikrát si před zápasem najdu i nějaké motivační video.